Můj život - Voda nemůže za to, že je vodou

Už jako malá jsem byla velice citlivá a vnímavá. Určitě tomu i pomáhá moje vodní znamení a 4 jedničky v datu narození. Milovala jsem vždy celým srdcem, naplno, všechny a všechno, ale postupně jsem přestala mluvit a uzavřela se před světem.  Uzavřela ty peřeje, které ve mně proudily. Tu divokost i klid. Nechala jsem vodu ať přežívá ve vyschlém korytě.

Vždycky mě láska připadla jednoduchá, že stačí mluvit upřímně a tak jak to mám. Jenže svět na to nebyl připraven a tu malou holku to smetlo. Smetlo ji to na hodně let. Došlo to tak daleko, že jsem v dospělosti nedokázala ani partnerovi říct, jak moc ho miluju. A proč má zůstat nebo jít...

Nedokázala jsem základní věc.

Milovala jsem, to ano. Velice, hluboce a dlouho... vždycky. Ale většinou ten dotyčný o tom ani nevěděl. Zavřela jsem to v sobě... Jako kdyby to bylo něco špatnýho. Naučila jsem se tím nikoho neobtěžovat. Jak nechcete někoho obtěžovat vlastní láskou? Problémem? Chápete to? Já nechtěla nikoho zatěžovat, že ho miluju?... Ach bože...

Když se na ty situace dívám zpětně, tak pár lidem jsem toho tolik neřekla... Škoda že netuší, co bylo a je ve mně. Můj styl řešení bylo se stáhnout. Ať mohou být ve svým životě šťastní oni. A co já? Vždycky jsem se dívala na ty druhý, ať jim je co nejlíp v té situaci. Nebo já si to aspoň myslela, že jim je nejlíp. Nevím sama. Usmívala jsem se na své okolí a říkala, jak je vše O.K. ... přitom jsem byla úplně na dně.

Uvědomila jsem si, že ani moji nejbližší nevěděli, že jsem na konci sil. Já to nedala znát.

V mým okolí pár mých kamarádů spáchalo sebevraždu. Nikdo netušil, co prožívají. Neřekli to, nedali to znát. To člověk jen cítil, ale když Vás k sobě nepustí...  Člověk pak jen stojí nad hrobem a kouká. To je tichý nepřítel - přítel?

Už vím a snažím se z celýho srdce. Nejsem dokonalá... to asi nikdo. Ale snažím se říkat, jak to mám já. Co cítím, co chci. Asi nedokážu napravit a říct co bylo. Asi se objevit na pár prazích a říct hele tehdy a tehdy... Minulost už byla a protekla mezi prsty. Ale dostala jsem šanci si věci uvědomit a žít teď.  Říkat co cítím, jak to mám, ukazovat svou hlubokou řeku... Teče si někdy divoce a dokáže trhat břehy... někdy je zase klidná. Poslouchá zpěv ptáků i šumění lesa. Snaží se ze všech sil, aby už nikdy nezamrzla a neroztrhala svoje vlastní břehy.

Voda nemůže za to, že je vodou.

Každé ráno děkuju té řece. Díky ní cítím, vnímám, maluji, žiji...

Vzkaz mým láskám... omlouvám se. Omlouvám se, že jsem v ten moment víc nedokázala říct. V ten moment jsem zvládla jen to, co jsem zvládla. Žila jsem ve svým hradu pocitů a nikoho tam nepustila. Třeba,...  když se znovu potkáme, budeme mluvit i o vodě.

Ať ten život je nádhernej! Zasloužíme si to.

Lenka Tami

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším brouzdáním na duhovatami.cz potřebuji Váš souhlas s jejich používáním. Moc děkuji.