Indigové děti

Indigové dítě

Cože? Jaký dítě?

Někdo už ví, že je mezi námi plno "jiných" dětí. Ale hodně lidí se ještě hledá.

O tom, kdy se tyhle děti rodily na planetu, jakou mají charakteristiku je všude plno dostupného. Ale ten pohled dítěte na svět, tak trochu chybí.

Jak se nám tady žije? Ano... jsem jedno z nich.

Tohle je můj pohled, moje pocity jako dítěte, co se najednou ocitlo na téhle planetě a bralo věci úplně jinak. Vím, že duše si zvolila, ale je to dobrej MEGA šok.

Od malička jsem cítila, vnímala a pořád jsem byla ve svým světě, kde byli andělé, bytosti a láska. Je jasný, že moji rodiče to nechápali. Párkrát jsem něco řekla, bez úspěchu. Tak jsem o tom přestala mluvit. Uzavřela se do své bubliny.

Visela jsem kolikrát ve sprše hlavou dolů a sprchovali mě studenou vodou hlavu, abych se uklidnila. Vařéka nepomáhala. Když o mě jednu mamka zlomila a fakt to bolelo, ještě jsem se postavila a do očí jí řekla jestli je spokojená... Vzdorovala jsem asi úplně ve všem. Nechtěla se podřídit systému a nebyla jsem schopná vysvětlit, jak to cítím já! Nikdo mě neposlouchal... Stačilo jen naslouchat tomu dítěti, co vlastně podle dospěláků nic neví... To dítě, co nakonec ukázalo svejm rodičům, co je v životě to nejdůležitější...

Došlo to tak daleko, že jsem skončila u psycholožky. A to si jako dítě pamatuju, že jsem s ní odmítala mluvit. Když magor, tak echt! Ale paní to celkem uměla a ze mě i něco vypadlo. Nejdůležitější bylo, co našim sdělila. Že jsem jiná, něco jako bohém a že s tím nic neudělají. Bylo mně asi 8 let... A přesně jsem věděla co cítím a jak to chci.

Jako dítě jsem nechápala co se po mně chce. Pořád jsem dostávala povely co můžu, co ne. Já to ale cítila jinak! Cítila jsem, že to není správně, ale nikdo mě neposlouchal. Naši to brali jako moje výmysly a já pak přestala mluvit úplně. Jen jsem si pořád malovala. Můj způsob projevu na hodně let.

Když jsem nemohla žít tak, jak jsem chtěla, vytvořila jsem si svůj svět. Na oko to vypadalo, že jsem se zklidnila, ale ty bouře byly jenom velice dobře uzavřený. Což jednoho dne stejně bouchly a začaly se ukazovat ve své neskutečné síle. Sežehly pak na co přišly... Ale o tom třeba jindy.

Ostatní holky už chodily s klukama a na diskotéky a já ty večery seděla u papíru a malovala.

To vlastně dělám do teď. Po "pár" letech úletů, alkoholu, cigaret a večírků až do rána (rána jsem se občas nedožila) ... Chodím brzo spát. Jak se stmívá, už zalízám pod peřinku a ráno s prvním světlem vstávám. Bez budíku, jen tak ve volnosti. Nechodím na večírky, nechodím na víno. Radši jdu malovat a meditovat. To je můj svět, to jsem já... a vždycky jsem byla.

Jako dítě jsem poslouchala pořád "proč jsi tak jiná" ..."proč nemůžeš být normální" ..."proč já mám takovou dceru"... "proč si pořád meleš svou" ... "seš nevychovanej spratek"... a pamatuji si, že mamka hodně brečela. Nechápala proč jsem taková... a já nechápala, proč ona mě nechápe. Začarovaný kruh.

Indigové děti mají úplně jiné hodnoty v životě. Pokud to můžu napsat za sebe...

Nejsou to statky. Chci cítit teplo domova, teplo lásky. Teplo člověka, který mě obejme a políbí. Zeptat se ho, jak si to přeje i on. Milovat svou práci, svoje bydlení... Není to o dokonalosti. V tomhle světě ani jako taková není. Tu dokonalost můžeme najít v sobě, ve své lásce sám k sobě. A tu lásku dávat... je tak moc potřeba všude kolem nás... Stačí se usmát nebo popřát krásný den. Neřešit co bylo. Žít tím co je teď a otevřít se.

Mám pocit, že je na světě hodně nepochopených lidí, kteří se hledají a nechápou, co se v dětství dělo. Třeba to někomu otevře cestu, tak jako se mně otevřela ta moje.

Miluji svoje rodiče. Moc je obdivuji za to, co vše se mnou ustáli a že jsme to zvládli. Jsme rodina a navzájem se naprosto podporujeme. Teď už mamka říká "děkuju, že já jsem dostala dar tebe". A já dostala nejlepší kamarádku na světě!  To je to nejvíc.

Teď je už chápu. Chápu, že doba, která byla,.. nepřála lidem jako já. Jediný dítě, co podle nich blbne. Chtěli mě chránit a strach dělá velký věci...

A taky už chápu, že je krásný místo ta Země. A že je to jen o přijmutí sebe, okolí, systému. Vždy jde žít ve volnosti a v lásce.

 

Indigové děti mají tvrdou kůrku, ale pod obalem je něco tak neuvěřitelně jemnýho, že stačí málo a škoda může být velká.

Ale máme úžasnou vlastnost. Když padneme totálně na dno, opět se zvednneme. Můžete je tisíckrát spálit a tisíckrát se znovu narodí. Máme tenhle dar a za ten jsem a budu do konce svýho života neskutečně vděčná.

 

Děkuji Tami

Tento web používá soubory cookie. Dalším brouzdáním na duhovatami.cz potřebuji Váš souhlas s jejich používáním. Moc děkuji.