Příběh paní Ponožkové

Jak se narodila paní Ponožková

Ten příběh už začal kdysi dávno, v jedné malé vesničce.

Narodila se tady malá holčička, které dali jméno Lenička. Lenička rostla a rostla. Měla moc ráda svou babičku, ke které jezdila na prázdniny i na Vánoce. Vždycky když k ní na Vánoce Lenička přijela, tak baňky svítily víc než u Leničky doma, svíčky měly zvláštní větší třpyt v sobě, všude vonělo cukroví a dobroty. Až si jedny Vánoce Lenička uvědomila, aha!" To je kouzelná babička" a vykřikla to s údivem. A byla. Jenže i kouzelné babičky musí někdy odejít do nebíčka mezi anděly, aby mohli svítit na cestu i ostatním. A ten čas nastal. Babička se stala nádherným andělem. Lenička věděla, že musela jít, že byl její čas, ale moc se jí stýskalo. Věděla, že se má v nebíčku dobře, že je o ni postaráno. Ale i tak ji v duchu pořád objímala.

Babička se zase v nebíčku dívala dolů na Leničku a říkala si, jak jí oplatit objetí. A najednou na to přišla! A vykřikla! "Přece, vždyť já můžu poslat paní Ponožkovou, aby Lenička nebyla sama!" A měla velkou radost, že dostala nápad. Ale nápad se musí uskutečnit. Tak babička začala přemýšlet, jak poslat dolů paní Ponožkovou. Aby jste si děti nemysleli, i nebíčko má svůj řád a vše do sebe musí zapadnout.

Ale i tak je nebíčko plné lásky a citu, je to nádherné místo, děti. Mají tam pořád jaro, louky jsou obsypané samými květy, tráva zelená, jako kdyby zrovna zapršelo. Ve vzduchu voní čerstvý svěží větřík, co si pohrává s vlasy babičky. Všude zpívají ptáčci a nad tím vším se ukazuje nádherná duha. Duha je tady pořád. To jako připomínka nás všech. Po té duze se můžete sklouznout až dolů na zem. A tak ve snu navštěvuje i babička Leničku. Po duze se sklouzne až k Leničce do snu když usne a jak se začne probouzet, zase se sklouzne zpět. Je to taková klouzačka všemi směry. Co vám budu děti povídat, opravdu se mají v nebíčku krásně. A myslí na nás a moc nám pomáhají. Tak jako babička Leničce, když vymýšlí, jak jí poslat paní Ponožkovou. Musí postupovat krůček po krůčku, aby všechno do sebe zapadlo.

Jak to udělat, přemýšlí babička. Kdo chodí na Zem a může Leničce předat paní Ponožkovou? Přemýšlí, přemýšlí a najednou kolem ní cupitá anděl s čisťoučkým rouchem pro Mikuláše. Babička se ptá anděla... " kam tak cupitáš"?... Anděl na to s úsměvem povídá, "babičko, přece bude Mikuláš a děti se už na Zemi moc těší na dobroty"! "Tak proto si Mikuláš nechal od andělů vyčistit svoje sváteční roucho", povídá si babička pro sebe. Andělé je totiž pověsí mezi krásné, nadýchané, bílé obláčky s větrem a pak je díky tomu roucho bílé a voňavé. Andělé totiž moc rádi pomáhají a mají radost.

A najednou to babičce blesklo!" Ano Mikuláš", zvolala! A začala se smát na celé kolo. "No to je ono! Pošlu paní Ponožkovou na Zem po Mikuláši ", volá babička celá rozjásaná a běží za andělem. Všechno mu vypráví, jak má Leničku ráda a jak moc se obě v duchu objímají a že by jí chtěla poslat paní Ponožkovou. Anděl souhlasí a nápad se mu líbí. Říká, že se domluví s Mikulášem a pokud bude i ten souhlasit, je vše dohodnuto. Popojde kousek za ním a vše mu vypráví. Babička sleduje Mikulášův obličej, jak bude reagovat. A najednou  vidí, že se jeho obličej rozzářil a usmívá se od ucha k uchu. "Je vyhráno", křičí babička! "Lenička bude mít svou paní Ponožkovou!" Bere do ruky pletací jehlice a začíná tvořit. Po chvíli je paní Ponožková na světě! Na první pohled může vypadat jako obyčejná ponožka, ale není tomu tak, děti. Je totiž upletená od srdíčka. Od babiččina srdíčka. Protože, co se dělá s láskou, děti, ožije. A tak babička vdechla život ponožce, která už nikdy nebude jako dřív. Už to bude vždycky paní Ponožková.

A jak bylo domluveno, tak se i stalo. Mikuláš přinesl paní Ponožkou Leničce na Zemi, až do domečku, kde bydlí. Našla ji schovanou se spíži. A protože byla paní Ponožková schovaná celou cestu mezi ovocem a dobrotami, voní jak nádherný cukrkandl. Lenička hned věděla, že je to dárek od babičky a měla velikananánskou radost! Měla tak velkou radost, až jí tekly slzičky štěstí.  Protože už byl večer, odnesla si paní Ponožkovou do postýlky. Tam si povídali, až Lenička usnula. Celou dobu ji svírala v náručí a děkovala babičce.  Věděla, že už vždycky bude v bezpečí.

Babička se celou dobu dívala z obláčku a radovala se s Leničkou.

P.S. Věnováno mojí babičce a všem, co už jsou v nebíčku