Můj život - Zase maluji

Každá událost v životě má smysl a každá nás posunuje ve vědomí...

Malovala jsem už jako hodně malá, jak mamka vždycky vypráví... Já si to nepamatuji, byla jsem fakt malinká. Stačilo mně prý ráno vstát, jít v pyžamu k televizi, tam zasednout s pastelkami a malovat klidně celý den (to bych dělala doteď)... Pořád jsem gumovala, což bylo všude... a mamka mě za to opravdu milovala.

("Děkuji rodičové moji, za svatozář")

Malovala jsem pořád až někdy do 16 let. Nelákaly mě diskotéky, nelákali mně lidé. Byla jsem zavřená v pokojíčku, ve svým světě, měla puštěnou hudbu, zpívala a malovala. Občas když jsem si nevěděla rady, vykoukla jsem z pokojíčku s papírem a šla pro radu za taťkem. Ten fakt krásně maluje. Kolikrát jsem odcházela s tím, že ten kůň vypadá jako prase. Ale právě tím mi otevřel pohled, jak se dívat na věci. Jak je pozorovat a zachytit tu podstatu...

Papír šel bokem...

Následovala střední škola, první láska a papír šel bokem. Sice jsem chtěla jít na uměleckou školu, ale podle učitelů ze základky, bych neudělala talentovky. Tak jsem to ani nezkusila a šla rovnou na cukrářku. S tím, že je tam maturita a můžu tam modelovat i malovat. Takový kompromis.

Cukrařina mě bavila a hned jsem věděla, že chci mít vlastní cukrárnu. Což se povedlo pár let po škole. Byla to kapitola, kterou jsem potřebovala projít. Díky této kapitole ve svým životě, jsem se naučila hodně a čerpám z toho doteď. I když to byly sakra těžký roky.

A pořád jsem nemalovala...

Čas plynul a já se věnovala jiným věcem a volání duše v sobě popírala. Žila jsem s babičkou na baráčku a můj partner byl ON! Měl velký hnědý oči, nazrzlej kožíšek, asi 35 kilo a byl tak milující.

Vždy něco končí i začíná...

Byl to labrador. Měl 9 roků a právě se zjistilo, že má rakovinu. Byl to pro mě přítel, který se stěhoval a žil se mnou místo partnera.  V ten moment jsem měla pocit, že ON jediný mně zůstal a nemůžu o něj přijít. Hned proběhla operace, ale bylo to špatný. Já chtěla bojovat za každou cenu. Ale to chtěla já a co ON? Přestěhovala jsem si matraci vedle jeho pelíšku. Spávala jsem vedle něj každou noc. Noci se trávily na veterině, protože každou druhou kolaboval. Nikdy nezapomenu na ty oči a to propojení. Asi by pro mě udělal cokoliv, i tady zůstal v bolestech...

Bylo 21.12. 2012 a já šla na seminář. Zrychlovaly se energie na planetě Zemi a já to měla už nějaký čas domluveno. Tehdy to bylo asi jen na dvě hodiny, ale tam jsem pochopila, že to není moje rozhodnutí. Že to ON - jeho duše si potřebuje zvolit co chce. Dala jsem mu volnost. Ať si zvolí, co je pro něj nejlepší. Duši můžete říct cokoliv, ona Vás vyslechne a sama se rozhodne. To bylo poprvé, co jsem něco takového udělala. TAM jsem pochopila, že milovat někoho znamená, DÁT MU SVOBODU - NAPROSTOU.  I když to znamená, že odejde.

22.12. 2012 ON - odešel. Když jsme mu začali kopat hrob, padaly obrovský kusy sněhu. Vím, že to byl ON. Halil nás do bílýho světla.

První barevný obrázek po 15 letech jsem namalovala právě v noci z 22. na 23. 12. 2012. Sice asi 2 měsíce před touto událostí jsem něco občas načrtla, ale jen černobíle. Vlastně mně silná emoce vrátila zpět k barvám a malování. Dostala jsem napovrch svůj pocit, svou bolest a zároveň i lásku. Potřebovala jsem to prožít a přijmout.

Životní deník...

Od té doby maluji pořád. Dávám na papír, plátno vše co cítím, prožívám... Je to můj životní deník, který už bude navždycky někde kolovat a kroužit. Protože ten deník tvoříte se mnou. Svými zážitky, emocemi, životem. Všichni se spojujeme a propojujeme v jednotě. V kolektivním vědomí, kde já čerpám a načítám tam vše co potřebuji pro svou tvorbu.

On za mnou chodí!

Bylo to nejtěžší, ale nejlepší  rozhodnutí . Nechat ho jít. Ještě tak měsíc za mnou chodil. Otevíraly se doma dveře stejně, jak je otevíral ON. Cítila jsem vítr, průvan. Cítila jsem, jak si lehl na peřinu. Učil mě vnímat ho, jen jako duši. A vím, že ho nic už nebolelo.

On se vrátil!

Jednou u cesty, opuštěný kotě... Já kočky neměla ráda, ale poprvé v životě jsem autem udělala brzdnou čáru... Věděla jsem to uvnitř sebe...

První pohled do očí a já brečela štěstím. Je tady! A víte co? Sice má tělo kočky, ale zůstal uvnitř psem. Má stejný návyky jak měl a to propojení je tam pořád a už bude navždy...

Ten pocit když víte, že ty oči znáte...

Oči jsou brány do duše... Naše životy jsou protkány v minulosti, přítomnosti i budoucnosti...

Děkuji z celýho srdce... Miluju tě!