Moje životní zkoušky

Život je někdy zkouška, ale i tak je nádhernej...

Začalo to, už je to moc roků nazpět. To jsem se narodila... Ale to popovídám jindy. Teď přišel čas na něco jinýho...

Podnikala jsem a potýkala se z finančními problémy. Stalo se to břemenem, než abych byla šťastná. Rozchod z partnerem asi po 8 letech vztahu, kdy už si říkáte, že spolu založíte rodinu a všechny ty věci ... Asi jsem v těchto věcech staromódní. Nikdy jsem chlapy nestřídala, jen jednou... A to jsem odešla právě za ním. Když to nevyšlo, zbořil se mně svět, práce katastrofa, život se rozkládal a začala jsem utíkat k alkoholu, cigaretám... A co čert nechtěl, zabouchla jsem se do naprosto stejnýho chlapa a to totálně. V té době jsem nedokázala ještě moc komunikovat, takže vlastně ani nevím co se dělo. No asi trochu vím, ale ... hih :-). Bylo to těžký období asi 5 let. A tady to někde začalo. Začala jsem se asi nenápadně trestat za to, že nejsem schopná, že podnikání je na prd, že on mě nemiluje, že, že, že... Vynechávat jídlo, jíst málo... Dřív jsem viděla ve své extrémní citlivosti a empatii problém. .. Což se postupně ukázalo, jako jeden z největších darů a díky tomu všemu můžu dneska malovat, vnímat duše i Vesmír.

Protože jsem dřív hodně sportovala moje postava byla fakt ham, ham... Byla jsem na nervy, že přibírám. A čím víc jsem se nervovala, tím víc jsem se obalovala. Obalovala jsem svoje citlivý já, tu malou holčičku ve mně, která byla tak moc nešťastná. V té době jsem ještě nechápala, že štěstí je stav, že ten mně nemůže nikdo dát... Ani partner, ani situace. Ale začala jsem se učit. Přišla ke mně moje "učitelka" a začala jsem na sobě pracovat. Postupným vývojem a srovnáváním té malé holky ve mně, což pár roků trvalo (cesta nikdy nekončí)... jsem se dostala do bodu, že jsem vnitřně byla šťastná a klidná. Během těch let jsem ukončila nefungující podnikání, přestěhovala se, začala žít svůj život a začala jsem malovat obrázky. Jen tak, měla jsem to jako vypnutí a naplňovalo mně to. Občas jsem je někde ukázala a ony se prodaly. Byla jsem překvapená, nenapadlo mě to... Tak šly roky, já si malovala, prodávala a chodila na brigády. Otevřela si Atošek a můj život měl jasný směr a cíl. Jen někde ve mně zůstalo něco (starej program), co mě nutilo nejíst... Což se muselo někde projevit...

Moje slabost se ukázala při starání o babičku. Její tělo si prostě odcházelo a na rok se pro mě stala "mým" malým dítětem, o který je potřeba se 24 hodin denně starat. Bydlely jsme spolu sami, nebyl moc nikdo, kdo by zaskočil. Paradoxně, můj taťka se staral o svýho tátu, kterýho měl doma a moje mamka se snažila pendlovat mezi svou náročnou prací, námi a pomáhat co mohla. Bylo nás pět. Už jsme tři. Já, mamka, taťka ...

Babička i děda odešli půl roku po sobě. Bylo to ... Bylo to nejvíc vyčerpávající a zároveň nejvíc naplňující rok a půl v mým životě. Byla jsem součástí odchodu  dvou lidí, co jsem milovala. Držela je za ruku, říkala... to bude dobrý... Sama jsem nevěděla co se bude dít, ale věděla jsem, že potřebuji být pro ně oporou a klidem. Bylo to neuvěřitelný. Dívat se na člověka, jak ho "zradilo", jeho vlastní tělo a zůstat v pohodě, aby jim člověk mohl nabídnout, lásku, oporu, klid... byla to neskutečná zkušenost a zároveň obrovská škola...

A místo abych si po tom všem odpočinula, ještě jsem se pustila sama do další rekonstrukce bydlení, dneska bych řekla asi spíš už totální destrukce. Asi to byl i útěk před tím vším, co se dělo. O co víc jsem nemohla, o to víc jsem makala. Jo, dala jsem to, ale moje tělo odmítalo další spolupráci. Uvědomila jsem si, že jestli tohle pojedu dál, půjdu za oběma ... a můžu říct, že jsem i chvíli přemýšlela, co vlastně chci. Jestli je něco, co tady můžu ještě vytvořit...po tom co jsem zažila, jak můžu jít dál? ... Díky nim jsem mohla nahlídnout do nebeské říše, ta všeobjímající láska, ten klid ... Jak duše zemřelých čekají, až se vrátíte domů. Copak je tady na Zemi něco většího a silnějšího?

Je... je toho tolik, dostala jsem znovu chuť žít! Pochopila jsem, že tady je tak nádherný místo a prostě si to tady užiju, než přijde můj čas! Vím, že se tam vrátím a oni mě budou vítat, ale do té doby jsem tady! Jsem tady naplno a budu si hrát a žít a milovat a malovat. A o tom to celý je. Pochopit a užít si život...

A díky rozhodnutí žít, ke mně přišla jedna dušička a pomohla mi s jídlem, s tělem, s uvědoměním si svého těla... ne jen duše. Učila jsem se zpět jíst, pěkně zazvonil budík a já šla papat. Po měsíci už jsem ani nechtěla zvracet po jídle a tělo se pořád zlepšuje. Je to už rok a já se cítím skvěle! A myslím jak na ducha, tak i na tělo. Vím, že cesta nekončí ba naopak, ale když se ohlídnu... je to skvělý pocit a moc děkuju za všechny situace. Protože díky nim, jsem to teď já a umím se milovat. Milovat jen tak, bez omezení ... Zjistila jsem o sobě tolik věcí. Třeba, že jsem se dokázala stáhnout ze svýho života, (který v té době valil, plno zakázek, akcí...) když to bylo potřeba. Omezila svoje pohodlí, spíš se ho vzdala. Přestala jsem i na pár měsíců malovat a věnovala jsem veškerý čas tomu druhému. Rozhodnutí, že babička zůstane se mnou (s námi) doma a ne žádné zařízení, bylo to nejlepší v mým životě! Jsem za to vděčná, za to poznání...

Jsou různý situace, každý má jiné životní zkoušky, ale jde to... jde to se zvednout a jít dál. Věřím!Teď už si uvědomuji, jak je život krásný a taky krátký! Proto trávím čas s lidmi a v situacích, vzájemně příjemných,... dělám co miluju a co mě naplňuje a už své duši a tělu s láskou pomáhám, jen tak...

A hlavně! Neberu ten život tak vážně... prostě si hraju a věřím ...

Krásný dny